Trakénský kůň
4. 1. 2013
Ve středověkém východním Prusku byla stáda řádu německých rytířů tvořena domácími švejky, malými selskými koni, kteří byli velmi otužilí a skromní. V roce 1732 založil Bedřich Vilém I. Pruský, poblíž měst Gumbinnen a Stallpönen (v současnosti se jmenující Gusev a Nestorov) nacházejících v ruské Kaliningradské oblasti, hřebčín, který brzy začíná plnit úlohu hlavního dodavatele hřebců pro celé Prusko. Trakénský hřebčín se stal věhlasným díky výkonným jezdeckým koním a koním kočárovým, jejichž předností byla rychlost a vytrvalost.
Koncem 18. století se začala prudce zvyšovat poptávka po vojenských koních, v důsledku čehož byl v trakénském hřebčíně (v roce 1787), zaveden propracovaný systém metodickového chovu koní s přísným testováním koní a hodnocením původu. Tento systém byl postupně zdokonalen natolik, že se stal vzorem pro ostatní významné evropské chovy.
V 19. století se ke zlepšování chovu využívali angličtí plnokrevníci a kvalitní arabští hřebci, postupem času začali převládat plnokrevníci. Právě zásluhou propracovaného systému dokázal trakénský kůň získat nejlepší vlastnosti plnokrevníka a přitom si zároveň uchovat i vlastní charakter. Značný vliv na trakénského koně měl anglický plnokrevník Perfectionist (narozený roku 1893), v téměř všech rodokmenech moderních trakénů se objevuje krev tohoto hřebce.
Chov elegantního a houževnatého trakénského koně se úspěšně rozvíjel až do roku 1944, kdy v důsledku válečných událostí bylo rozhodnuto evakuovat chov trakénského koně z Východního Pruska. Důsledky tohoto rozhodnutí byly však tragické, na západ se dostalo z původních mnoha tisíc jen asi 1200 koní, kteří však v situaci poválečného Německa neměli příliš nadějí na přežití. Trakénský kůň se tak ocitl na pokraji vyhynutí a jen díky značnému úsilí správců plemenné knihy k tomu naštěstí nedošlo. Zbylí trakéni byli znovu registrováni a chov se podařilo obnovit tak, že se trakénský kůň plným právem považuje za nejušlechtilejšího evropského teplokrevníka.